Zlaté žurnalistické pravidlo
Kdo z vás chce opět trochu nahlédnout do zákulisí novinářské profese, má právě teď šanci poučit se o jednom z pravidel, kterým řídit se je v naší branži velmi výhodné. Jak že tedy zní? Nikdy nic neslibuj najisto!
Asi jste se už setkali s větičkami, které rvou přímo za uši: Pokud vše dobře dopadne, S největší pravděpodobností, Doufejme, že…, Na devadesát devět celých devět procenta, Pokud se něco nepředvídatelného nestane a další podobné. Ačkoli je to od nás pěkný podraz, věřte mi, že to jinak ani nejde. Byť jste si jakkoli sebejistí, byť to může vypadat, že už se naprosto NIC nemůže stát, nikdy nezapomeňte jednu z těchto větiček přidat. Protože - a věřte mi, že jsem to mnohokrát pocítil na vlastní kůži - v tomto případě opravdu platí Murhyho zákon a VŽDY se najde něco, co dokonale zhatí vaše nejpropracovanější plány a pohřbí je se stejnou jistotou, jakou jste měli ohledně jejich provedení vy. A stane se to v devadesáti devíti celých devíti procentech případů, kdy něco slíbíte napevno (vidíte - i já si nechávám otevřená dvířka :o)), ale jen málokdy ve chvíli, kdy jste takříkajíc "pojištěni" nějakým tím možná nebo zřejmě.
Možná jsem vám neřekl nic moc nového, ale opakování je matka moudrosti a připomenout si jedno z nejzákladnějších pravidel novinařiny určitě ani v nejmenším nezaškodí. Vždyť kdo by měl v lásce neustálé omluvy…
Čtenář
Možná byste nevěřili, za co může být člověk na BonusWebu plísněn. Jednou se mi například dostalo šéfredaktorova pokárání za to, že v diskusních fórech zesměšňuji čtenáře a dávám jim najevo, jací jsou to dementi. Vzpomínám si na vpravdě nezapomenutelnou hlášku: "My sice víme, že to jsou debilové, my bychom je nejradši do jednoho postříleli, ale nesmíme jim to říct, jinak nás přestanou číst." Teprve s odstupem jsem si uvědomil, jak hluboká je to pravda.
Jelikož žijeme na výběrovém gymnáziu, ani nám to nepřijde, ale ve skutečnosti jsou i ti nejhloupější z nás stále ještě nadprůměrně inteligentní a rozhodně předčí většinu ostřílených korábských rváčů. Jenže takových je bohužel snad až příliš mnoho.
A proč vám to vlastně říkám? Inu - nějakou dobu mi tento fakt přivodil akutní záchvaty depresí, kdy jsem si nebyl jist, pro koho vlastně píšu. Když i pitomý článek o novém Tomb Raideru má několikanásobnou čtenost oproti sofistikované recenzi Z: Steel Soldiers na 15 000 znaků, jejíž tvorba mi zabrala několik dní (pravda, předcházelo tomu několik dní opravdu zábavného hraní, avšak samotné psaní recenze a shánění dodatečných materiálů nebyla žádná brnkačka). Když má novinka o Doomu 3 (cca 30 minut) větší čtenost než reportáž ze Cinemaxu (cca 2 dny i s autorizací).
A pak jsem si řekl: "Nu což, peníze dostanu tak jako tak." A šel jsem pokojně spát…
Remote Assault
Pokud se ptáte, co znamená dvousloví v názvu tohoto sloupku, pak vězte, že jde o počítačovou hru, kterou jsem o prázdninách recenzoval. A pokud vám není jasné, proč zrovna o ní bude následujících cca 1000 znaků (rozhodně to není proto, že by si to zasloužila svou kvalitou), čtěte prosím dále.
Na příkladu toho, co se mi s touto nepříliš kvalitní gameskou přihodilo, lze totiž jasně ukázat, jak mimo jsem občas o prázdninách byl. Totiž: hru jsem hrál, dohrál, začal psát recenzi, hrál jsem si s jejím textem, přidělával nepovinné blbůstky jako popisky k obrázkům či téma diskuse pod článkem, znovu a znovu vychytával gramatické chyby a překlepy a když jsem s ní byl konečně spokojen, odevzdal jsem ji spolu se sedmi obrázky Mondymu. Asi hodinu jsem surfoval po internetu a už jsem se chystal, že se odpojím, když tu najednou ICQ message a od koho jiného, než právě od Mondyho: "Tomus, ty jsi z těch klasik nějak zblbnul, odevzdal jsi krásnou recenzi, ale není tam tabulka hodnocení… :o)" Ještěže byl alespoň na konci ten smajlík, což mi dalo jasně najevo, že to Mondyho spíše pobavilo než nazlobilo, obzvláště, když jsem mu potřebné údaje promptně v asi minutě (a věřte mi, že to byla jedna z nejdelších minut mého života) dodal. Ovšem nepochopitelnost a absurdita faktu, že píšu recenzi, svou už nejméně desátou, a zapomenu udělat tak základní věc, jako je tabulka hodnocení, mě straší v nočních můrách (a koneckonců leckdy i ve dne) ještě dnes… (a kdybych si to po sobě desetkrát nečetl…)
Jak jsem překládal Asterixe
V březnu jsme si z rodinné dovolené na horách přivezli krom jiných užitečných věciček také dva výtisky známého komiksu o Galech Asterixovi a Obelixovi (snad nemusím vysvětlovat, oč jde…) ve francouzštině (ostatně asi těžko bychom ve Francii dostali tento původně právě francouzský komiks v jiném jazyce…): Asterix chez Les Belges a L´Odysee d´Asterix. Naše ambice (moje a mamky) byly vyšší než jen přečíst a pochopit - už v obchodním domě, kde jsme tyto dva díly vybírali, jsme se dohodli, že se pokusíme je přeložit. Zatímco mamka zajišťovala doslovný překlad v místech, kde mi chyběla slovní zásoba, já se staral o formulaci vět v češtině, aby byla zachována vtipnost a překlad nepůsobil kostrbatě.
Zní to hezky, že? Ano, to jsme si taky mysleli. Ovšem pustili jsme se do překládání prvního Asterixe a v druhé bublině jsme narazili na nepřeložitelnou slovní hříčku založenou na dvojím významu jednoho slova ve francouzštině. A - jak už asi ze sarkasitického tónu celého článku tušíte - dostala nás tak, že jsme překlad uložili nadobro k ledu. Pouhý pohled na drobounkým písmem psaný rozhovor dvou divočáků ve druhé knížce, kde dokonce i sám autor musel vysvětlovat některé slovní hříčky ve francouzštině (!), nás pak od podobných pokusů s převáděním do češtiny odradil úplně.
Jak to skončilo, ptáte se? Papír s přeloženou první stranou Asterixe u Belgů se kamsi ztratil a dvě opravdu pěkná vydání francouzského Asterixe v pevné vazbě se teď válí v polici mého pokoje na cca dvacítce českých kolegů a společně hnijí.
Strasti sezení
Název tohoto sloupku vám toho asi mnoho neřekne. Když ale doplním, že v následujících odstavcích budu mluvit o strastech sezení u počítače, konkrétně o mých strastech sezení u počítače, už si asi budete jistější v kramflecích.
O co mi jde? Jsem osoba neklidná až živelná. To se zrovna neslučuje s hodinami strávenými u počítače. Z toho pak plynou jisté potíže. Poslední dobou řeším jeden opravdu obtížný problém: "Co s nohama?"
Inu, nevypadá to tak krutě, že? Jenže spořádaně srovnané nohy v úzké prostoře pod stolem člověk (tedy já…) vydrží mít jen po omezenou dobu, než začne toužit po nějaké komfortnější pozici. Pak začínám průběžně střídat pozici s nohama na stole (tu musím opustit brzy, neboť začnou bolet kolena a není možno dělat ráznější pohyby myší), pozici s nohama na druhé židli (tu opustím v ještě kratším čase, neboť jde o židli na kolečkách, která, , pořád ujíždí) a pozici s nohama na bedně od počítače (což není zrovna chytrý nápad, což zjistím po pár minutách, kdy teplota procesoru a vnitřku skříně nehorázně stoupne a větrák začne řvát o pomoc, z čehož mimojiné plyne, že musím nohy znovu přesunout).
Jak vidno, probral jsem několik potencionálních míst - a ani pro jedno z nich neplatí charakteristika "možno setrvat delší dobu". Jak s tím naložíme?
Inu - řešení je nasnadě. Vypadnout na půl hodiny od počítače a jít se proběhnout ven (nebo sebou hodit na gauč a začít si něco číst, což možná praktikuji ještě častěji, ale nezní to tak dobře…:o)). Nakonec tedy počítač paradoxně působí jako výchovný faktor…
Čtenář - maniak
Připadá mi - řeknu-li to velmi mírně - že většinu knih čtu způsobem podivným až prapodivným. Normální člověk, řekli byste asi, čte vícero knih tak, že si vybere jednu, se kterou začne, tu rozečte, čte, čte, dočte, založí do knihovny, vybere jinou a tak dále, dokud nemá přečtené všechny, které přečíst chtěl.
Ne tak já. Když se člověk podívá po mém pokoji, najde nejméně tři, spíše pět až šest knih v různém stadiu rozečtenosti - jedna je otevřena na samém začátku, jinde se válí dvě se záložkami zhruba uprostřed, v polici najdeme rozevřený paperback ve dvou třetinách a u postele se válí dva tituly zastrčené v sobě, což zabraňuje zavření a ztracení pozice téměř na konci.
Možná vás zajímá, proč to tak dělám. Dlouho jsem se na to marně snažil přijít, až mi to jednoho krásného dne, kdy jsem nad tím přemýšlel s dvojnásobným úsilím, neboť jsem chtěl dopsat konečně tento prázdninový fejeton, došlo.
Já jsem totiž hrozně ambiciózní, chamtivý a sobecký. Pomyšlení, že bych měl nechat ostatní knihy s výjimkou jedné k dispozici ostatním a především to, že by snad někdo mohl některou z nich přečíst dříve než já a já ho tak nemohl poučovat o tom, co ho ještě čeká či nečeká, prostě nesnesu a raději všechny tituly pro ostatní zablokuji a i když si logicky nemohu příběhy knihy tolik vychutnat, mám sobeckou radost z toho, že zatímco já čtu souběžně osm knih, ostatní nemají nic a čekají, až já dočtu…
Naštěstí se občas najdou výjimky v podobě tak kvalitních knih, které se prostě musí číst jedním dechem. To pak i já věnuji svůj všechen čas právě a jen té jedné "vyvolené" knize a jednou výjimečně se chovám jako normální, slušný člověk…
